Jak jsem se k tomu dostala..
Jak už jsem psala v prvním článku, kde jsem se kapku představila.. narodila jsem se mrtvá. Pan primář odmítl vzít mámu na císaře, protože dle jeho citace "dostalo se to dovnitř, dostane se to ven".. Naštěstí pan protestanský šikovný doktor maminku prohlédl a okamžitě se jelo i s postelí na sál. Za necelých 10 minut na to jsem byla prý na světě, mrtvá, bez tepu, bez dechu. Už několikrát za život jsem měla těsně ke smrti. Vlastně už tak nějak pořád mám..
Jako dítě jsem vídala nějaké bytosti, matně si je vybavuju, ale těžko říct, co jsou vzpomínky a co je dokreslené fantazií, každopádně občas to byli šedí lidé, občas do bíla, občas jen jejich kus, občas spíš jen silueta a občas jsem vídala jen nějaký obrys člověka jakoby přehozeného černým, šedým nebo do bíla šifonem.. Samozřejmě jsem se bála a jako každé dítě jsem o tom chtěla mluvit s mámou, podělit se s ní a vyřešit to, chtěla jsem, aby je dostala z mého pokoje pryč. Na čež mi akorát vždycky odsekla, že si vymýšlím, že mám moc bujnou fantazii, že nic takového neexistuje. Nikdy jsem je neslyšela mluvit. Jako nepochopené dítě, které muselo být od osmi hodin v posteli a mlčet a být ve tmě, jsem se několik hodin klepala strachy pod peřinou a opakovala si, že to neexistuje. Čímž jsem si svoje schopnosti potlačila někam do podvědomí, oslabila je. Měla jsem trochu klid, neviděla jsem je. Ale cítila jsem je a věřte, že je mnohem lepší vidět, co cítíte, než jenom cítit spoustu lidí okolo sebe a spousty energií a nevědět, co to je a co čekat. Pubertu jsem strávila tím, že jsem si povídala s daným davem lidí, který jsem kolem sebe cítila. Některé duše u mě byli i pár let, cítila jsem jejich naprosto osobitou energii, ale nikdy jsem se k tomuhle tematu blíž nedostala. V pubertě na to prostě nebyl čas ani příležitost. Většinou jsem měla plný pokoj duší a když jsem chtěla klid, tak jsem je prostě poprosila, jestli by byli tak laskavý a vypadli, že si potřebuju SAMA odpočinout. Většinou poslechli a odešli někam ven, vedle do kuchyně.. kamkoli. Občas za mnou chodili i silně negativní duchovní bytosti, které na moje prosby, aby odešli, nereagovali a v hodně zoufalé náladě jsem si dokonce volala k sobě andělíčka strážníčka, i když jsem byla na tyhle věci nevěřící (to se časem změnilo, když jsem znatelně cítila, že pomáhají). Ale pořád ještě jsem se o to nějak víc nezajímala..
V květnu 2006 jsem otěhotněla a veškeré moje cítění energií, duchovních bytostí a zon přešlo. Docela úleva teda. 2.3.2007 jsem porodila dceru Sophii. Narodila se s hodně zvláštníma očima. Když se mi zadívala chvilku po porodu do očí, absolutně jsem ztuhla, protože se na mě dívali oči strašně starého člověka, tehdejší přítel říkal totéž a sestry na oddělení mi taky říkali, že má na novorozeně velice moudré oči. Byla hodně rychlá ve vývoji (v 10ti měsících jsme chodily na procházky a do obchodu bez kočárku, chodila sama, ve 22měsících zcela bez plen, ráno vstala, vyčůrala se do nočníku, odnesla vylét a spláchnout do záchodu, umýt ruce, převlékla se a šla si vzít jogurt nebo přesnídávku.. nemít to dítě doma, neuvěřím..).. Akorát mluvení jí táta zasekl, když od nás odešel. Ze dne na den neřekla ani slovo. Až v roce a půl začala zase trochu mluvit a v té době jsem pozorovala její vlohy, sklony a řekněme dary.. když dostala obrázek s lidskou postavou, malovala kolem ní barevné obaly (chápejte snažila se, v roce a půl nemá tu ručku tak přesnou, ale znatelné to bylo jasně), když mi bylo špatně, něco mě bolelo, vzala si moje polodrahokamy a rozmisťovala mi je po těle, od miminka se chechtala na něco ve vzduchu nebo kvůli tomu brečela.. V roce a půl, kdy já už jsem se vracela ke svým schopnostem vidění energií a zon, se jednou v noci Sophie rozeřvala (nerozbrečela, nefňukala- řvala jako by jí ruce nohy rvali). Tak jsem vletěla do pokoje, plného fakt hnusné negativní energie. Dcera seděla na posteli, chytala se za tvář a ukazovala do místa silně zhuštěné negativní energie a opakovala bakaná paní. Celá se vyloženě klepala a rozeřvala se tak strašně, že se nestíhala nadechovat. Půl hodiny jsme musely být úplně mimo pokoj, aby se uklidnila. Opakovaně jsem prosila duše, aby okamžitě opustili náš byt a neděsili mi maličké dítě, že se budu snažit najít příští den způsob, jak jim pomoct. Dostat malou do pokoje a uspat ji trvalo další hodinu. :(
Každopádně jak jsem slíbila jsem učinila. Vzbudila jsem se, uvařila si kafe a zasedla k netu, abych pohledala něco o duších. Založila nějakou tu diskuzi a přečetla hromadu článků a webových stránek. Něco málo jsem zjistila a hned to zkoušela. Opravdu, duše, které za mnou přišli, jsem i odvedla a měly jsme doma konečně klid.
Při tom všem hledání a debatování jsem zjistila, že dcera je vtělená víla a já indigová duše. :) Toť moje začátky, ke kterým mě dokopala až moje dcera. V příštím článku bych chtěla popsat, co všechno vidím, jak, jak to vnímám, co je to vlastně duše, jak se chová, projevuje, cítí.. sblížit Vás trochu s posmrtným životem.